Rozum se snaží pojmenovat, co srdce cítí,tah štětce a plátno se mísí,vytvořit to, co v duši je, je sen o ledu,který netaje. (K.J.)

Říjen 2010

Blahopřání

10. října 2010 v 13:40 | bezejména |  Pisárna
Hodně štěstí a zdraví,
tvé narozeniny se dnes slaví,
už je ti šestnáct let,
ale ještě tě čeká dlouhý let,
šestnáctka je číslo sladké,
a ty jsi číslo mé neposedné,
šestnáct let jsem tě hlídala,
a vyrůstat tě viděla,
sic už nejsi holka maličká,
ale stále jsi má zlatá sestřička,
měj dnes úsměv na tváři,
ať tvé slunce v duši září,
hezky si užij dnešní den,
ať se ti splní alespoň jeden tajný sen.
Všechno nejlepší
můj Wampirelli :-) nejmilejší.





v nouzi poznáš pastelky

9. října 2010 v 15:20 | bezejména |  Moje kresby

pastelka 1


pastelka1a

Citát

3. října 2010 v 14:40 | bezejména |  Pisárna
"Člověk se potřebuje bavit. Potřebuje si hrát, a co je nejdůležitější, potřebuje se smát."
 (Hal Urban)

Confessions of a Broken Heart

2. října 2010 v 15:47 | bezejména |  Něco o mě
Confessions of a Broken Heart

Pokouším se opět básně psát
o pocitech, které mi nedají spát,
jsem stínem svého já,
on úkrytem mým je,
přítelem, který snad ochrání mě,
nevím, co říci vám mám,
cítím se zahanbena,
neb dlouho obchází mne múza má,
a mě nenapadají slova žádná,
která by byla smyslu plná,
mé srdce je už půl rok rozervané,
a mysl zcela zmatená,
chaos v duši mé
mne okradl o slova na papíře,
a je k nevíře,
jak chybí mi ten pocit,
kdy jsem ve víře,
že jen pouhá slova
dokážou změnit pouhopouhé zvíře,
v krásu neskonalou,
někde uvnitř v nás skrytou,
ale bohužel často námi neodkrytou.
Nejspíš je to jen lidská zoufalost,
odpusťte mi mou bláhovost.

Je pro mne těžké říci nahlas myšlenku svou, vědí to všichni ti, co "znají" mě. Dělají si o mně názory předčasné a pak se diví, že je tomu jinak, než se prvně zdálo být. Jsem člověkem, který lapá po dechu ze strachu nadechnout se, aby jeho způsob dýchání nebyl jiný.
Lapám po dechu, i když vím, že názor jiných nejspíš nezměním - neb když se jednou člověk ocitne bez svého vědomí v nějaké škatulce, je velmi těžké zbavit se ji. Je to těžká chvíle zejména pro toho člověka, který se bojí říci nahlas názor svůj, ze strachu, že ostatní jej nepochopí nebo zavrhnou. Jsem člověk, který nahlas nemluví z obavy, že by pověděl hlouposti (které opět způsobí, že si jej společnost zařadí do určité přihrádky), díky kterým by se ocitl ve své vlastní trapnosti.

Stal se ze mne člověk, který mlčí ve svém vlastním tichu.
Počkejte, zastavte na chvíli.
Štve mě už pocit tzv. méněcennosti - je to hloupé slovo pro hloupý pocit hloupého člověka, což znamená, že jsem se stala hloupým člověkem.
Jak napadla mě tahle "nemoc"?
Když jsem byla dítětem, byla jsem naprostý neposedný rošťák, který neustále plánoval nějakou lumpárnu a "kazil" děti ostatních.
Vždy jsem dělala to, co jsem si myslela a chtěla. Dokázala jsem se radovat ze všeho, s každým mluvit, kamarádit se, bavit se. Plánovat akce her. Lézt po stromech, udělat si z pískoviště válečný tábor a hrát si kluky na vojáky. To jsem byla já - odřeniny, zlomeniny, jizvy, boule - a nikdy jsem toho nelitovala. Avšak po té se něco změnilo, ale ne mou vlastní vinou.

Nevím, zda-li je vhodné to psát, možná, nejspíš snad, mě pak konečně, alespoň trochu pochopíte. A mně se uleví. Není to něco, co by člověk rád přiznal, a vůbec nechci, aby mě kdokoli z vás litoval. Myslím si, že nadešel čas, poodhalit kousek mého nitra. Nechci už být člověkem, který je nepochopen a nepoznán.
Zlomem se pro mě stal podzim roku 1999. Kdy mě někdo okradl o bezstarostnost dětství a ukázal mi tu nejzvrácenější tvář lidského chování a života. Bylo mi osm, a zhroutil se mi celý svět a pohled na lidský život. Musela jsem rychle dospět, abych se s tím vypořádala a nezhroutila se úplně.
Pokud jste to pochopili, tak zde vězí kámen, který mě tíží. Ale díky své vůli a rodině, jsem se s tím rychle vypořádala. Vůbec jsem na to nemyslela, vymazala jsem to z paměti. Řekla jsem si, že mě to nikdy nezlomí, že nedovolím, aby mě to někdy zlomilo. Díky tomu jsem rychle dospěla a přehodnotila svůj žebříček hodnot a své cíle. Tahle špatná zkušenost ze mě udělala člověka, jakým jsem a to, kde teď jsem, kdyby se to nestalo, můj život by byl úplně jiný, já bych byla jiná - a kdo ví jaká, zdali bych byla sama se sebou spokojená, co kdybych byla lhostejná, povrchní, neupřímná, co kdybych se v pubertě díky tomu dostala do špatného kolektivu a zakoušela věci zakázané, špatné.
Mohl by být ze mě špatný člověk, bez kousku citu, pochopení, bez sebeuvědomění a bez cíle.
Ale jsem taková, jaká jsem, neříkám, že mám úplně bílý štít, ale myslím, že mohu osobě říci, že jsem dobrý člověk, který se snaží nalézt odpovědi na své otázky, který poslouchá a snaží se dělat věci pořádně až do konce. Který ví, co chce a kam jde, samozřejmě někdy se ocitnu na rozcestí a nevím, kudy mám jít, ale snad jsem se vždy rozhodla správně - doufám v to. Samozřejmě jsou myšlenky, které byly ovlivněny touto špatnou událostí a jsou mými špatnými vlastnostmi - nedůvěřuju moc lidem, proto někdy neříkám o sobě vše, není to proto, že bych nechtěla, ale protože to nedokážu -
nedokážu otevřít svou mysl a srdce jen tak někomu. Cítím se nesvá ve společnosti lidí, které dobře neznám.
Neříkám své názory nahlas, ze strachu, že bych řekla nějakou pitomost - záleží mi na tom, co si lidé o mně myslí. A pokud mám pocit, že si myslí o mě něco špatného ocitám se v ,,křeči" z nejistoty. Taky jsem člověk ctižádostiví a tvrdohlavý - nerada "prohrávám". Ale, když vím, že nemám pravdu, tak svůj názor přehodnotím a přiznám to. A vždy když spadnu na dno, vím, že dokážu se z něj opět dostat. Protože věřím svému srdci a svým snům, jen člověk s vírou a nadějí dojde k svému cíli. Mám duši bojovníka a budu se prát a bojovat za věci správné dokud budu živa.
Pochopitelně se stále hledám a bojuji se svými nedostatky, vždyť jsem (bezejmenným) chodcem na cestě životem, který si je vědom svých nevědomostí s touhou poznat nepoznané. A to je oč tu jde.

the moment to fight