Rozum se snaží pojmenovat, co srdce cítí,tah štětce a plátno se mísí,vytvořit to, co v duši je, je sen o ledu,který netaje. (K.J.)

Březen 2010

Slohovka

23. března 2010 v 21:38 | bezejména |  Pisárna
SETKÁNÍ S PRAH(R)OU
Dle mého názoru, zajímavé to téma pro člověka, jakým jsem já, neb já člověk ztracen v krásném divadle zvaném svět jsem, a dáte mi jistojistě za pravdu, že nelze nic sepsat do pár(ku) odstavců.
Nežli začnu psát dojmy mé o Praze stověžaté, já povědět Vám chci, jak hrdý člověk ve mně dřímá, neb já říci mohu, že jest hlavním městem vlasti mé přenádherné. A zapište si za uši, že ona, má rodná zem, srdcem všech českých duší je.
Praha je krásným městem už napohled i na pohledu, člověk mířící právě za ,,stověžačkou" dychtivě sleduje, kdy se vynoří první náznak rýsující se civilizace, neb dohání ho k šílenství nekončící silnice. Má cesta byla dlouhá, nekončící, kolonou se plnící ,,dé- jednička" , ale když jsem konečně uzřela město v celé jeho kráse, má únava i otrávenost nastoupily první tramvají-směr Kobylisy. Mé hodinky ukazovaly vojenský čas 06:12:03 dne 15.5. 2009 a lidé právě vstávali nebo spěchali na metro, jako by někdo naprogramoval je. Cítila jsem se, jak tečka mezi pruhy rozhlížející se, kde právě je. V tom zakopnu a padám k zemi, v duchu nadávám, kdo dal jsem ten kufr, aha, ten je nejspíš můj. Motám se mezi zhušťujícím se davem, a říkám si, odkud se berou jen. Luštím trasy metra a tramvají, hodinky na něčí ruce ukazují 10:00. Já si uvědomuji, že měla jsem být už na hotelovém pokoji.
Čas 12:30 - konečně stojím před otočnými dveřmi patřící jednomu luxusnímu hotelu, o názvu jeho se nezmíním, neboť dělat mu reklamu nemíním.
12:45 - s klíčem a kufrem se ocitám ve výtahu a je mi poněkud nevolno, to bude tím, že žaludek byl bez jakékoliv krmě už dlouho.
12:55 - nemám slov, pokoj je naprosto….
12:55 - 18:00 - nemám sebemenší tušení co dělo se po celou tuto dobu, jediné co vím, že vyspaná jsem do růžova, a že mám opravdu hlad.
19:30 - díky svému dlouhému spánku, jsem připravena poznat Prahu v nočním hávu. Plna života, světel a hudby je, a celou mne vtahuje do svého vlastního světa a tempa. Procházím se ulicemi po dlážděných chodnících, společnost mi dělají hvězdy svítící nad střechami střech a náhodní kolemjdoucí. Jsem naprosto uchvácená tímto městem a oči mé jsou diváky ohromenými. Je tu tolik věcí, které bych chtěla zkusit, vidět, ochutnat, poznat, slyšet a vyzkoušet, ale čas je neúprosný běžec. A můj čas je vymezen jen na necelé 2 dny, což znamená, že se na cestu domů vydám 17.5.2009 v 6:00, a v ten den bude čas jen na místnost s označením 00 (tím je myšlena místnost, kam i císař pán chodí sám). Proto si musím této kamenné krásky co nejvíc užít a hlavně poznat, čímž je důkazem i můj zcela nabitý plán příštího dne, však teď si užívám v Hard Rock Café - naprosto fascinující místo, živá skupina, vlastně hudba ( pochopitelně, že skupina je živá, což se už nedá říct o některých návštěvnících), dobré pití, příjemní spolusedící, spoluposluchači a spolurozjímači nad dobře promyšlenými texty jedné skupiny.
16.5. 2009-pííííp,pííííp,pííííp- hloupej budík, maminko já nechci do školy, v tom si uvědomuju, že nejsem doma, probouzím se s těžkým tělem, v hlavě šumí, jak šumák na nočním stolku po ránu a já se modlím ať tenhle stav (bez)tíže přežiju.
9:00 - vyrážím na poznávací den Prahy, neptejte se, jak jsem se, tak rychle zotavila, ale nejmenovaný lék (silně šumící) dělá zázraky.
Mé první kroky vedou na Pražský hrad, lidí je kolem plno, jako by tu dávali někde něco zadarmo. Před bránou stojí pár strážců a skupinka lidí se snaží ze všech sil je rozesmát, ale oni ne a ne se alespoň pousmát. V tom se kolem mne mihne malá holčička s maminkou, kouká zblízka na jednoho vojáka a v tom praví:,, Maminko, a on je opravdu živej?" No a hádejte, co se stalo, ten suchar v uniformě to nevydržel a usmál se. Stála bych tam ještě nějakou chvíli, kdyby mě netlačil čas, proto se urychleně vydávám podívat na Katedrálu Sv.Víta. Člověk, který se před ní ocitne, se cítí zcela zbytečný a nedůležitý, neb je to majestátná stavba, která je děsivě dechberoucí a myslím, že není třeba říci více.
Přesunuji se na most, o kterém se říká, že je "z vajec" -ano, je to Karlův most. Prohlížím si sochy a obrazy umělců. Výhled je z mostu krásný, prohlížím si jednotlivé budovy a představuju si, jak to tady mohlo vypadat ve středověku, v tom se ozývá žaludek a sděluje mi, že je čas oběda, proto se vydávám na Staroměstské náměstí, kde si koupím pražské trdlo (velmi chutná to věc obalená ve skořici). Počkám na ,,celou" hodinu a podívám se na Orloj - kostra se zvonečkem, zaujala mne nejvíce, ale opět mne udivuje kolik je tu lidí, člověk na člověku je doslova nalepen a doufá, že nebude fotoaparátem z Asie do hlavy uhozen. Jsem naprosto znavena, ale mé nohy ještě míří do Národního muzea, zde platím lístek a dostávám brožuru, kterou s úsměvem vracím, ale pokladní je jiného názoru a říká ať si ji vezmu, pokrčím rameny a jdu. Národní muzeum je zvláštní budova, která na mě působí ospale i živě, připadá mi, jako by se zde zastavil čas. Procházím se jednotlivými patry a sekcemi, avšak nejvíce mne zaujala jedna věc, která mne přivedla do takového smíchu, že procházející pár se na mě nechápavě díval.Tou věcí, která mě rozesmála, byla použitá náplast Járy Cimrmana, myslím, že to mluví za vše. Je květen, slunce svítí, teplo je hrozné a klimatizaci zde nevedou. Dívám se kolem, aha, už vím na, co je ta brožura- miniaturní přivaděč chladného vzduchu za pomoci pohybu zápěstí jedné mé ruky. V 16:00 opouštím muzeum, ještě pořídím několik fotek Václavského náměstí a poté mířím k nejbližšímu metru. Na pokoj se dostávám až k večeru. Sbalím několik věcí do kufru. V 20:00 ochutnám hotelovou kuchyni, ale jsem tak unavená, že nevím co jím, ale jsem spokojena, že stihla jsem vše, co jsem chtěla.
17.5.2009 - 6:20 sedím v autě na nekonečné D1, jsem naprosto spokojeným člověkem, kterého stále udivuje svět kolem, ale který chce už být doma, tak přidej plyn, honem.
Začala jsem patetickým sentimentem a končím podivným závěrem, ale i ,, stověžačka" taková je, hlavní město vlasti mé.

Myšlenky chodce

19. března 2010 v 21:49 | bezejména |  Pisárna
Poslední dobou nenacházím slov, lidé kolem mě chodí, a já je nevnímám, já ponořena do svých myšlenek jsem snažící se nalézt alespoň jednu odpověď na mou spoustu otázek, můj zrak je sklopen k zemi, ale proč, vždyť svět kolem nás tak krásný je, ale já jej poslední dobou nevnímám a přesto, že na mě volá, ať zastavím se na chvíli, ať u kávy si popovídat můžeme, já jen mávnu rukou a snažím se číst slova mezi puklinami v chodníku, číst mezi řádky novinových článků a nalézt jejich smysl, smysl zmatených vět, které nic neříkají, já člověk s rukama v kapsách, ptám se karet, co dál, kostky kdosi vrhl a já rozehranou hru už nedokážu zastavit, ale jaký je důvod stát na jednom místě, v prázdnotě městského šera, když v dáli se travnatá krajina rozprostírá, ach, ten pohled, ten pohled je lékem pro mou bolavou hlavu, a zmatenou mysl, je živou vodou pro rozpraskanou půdu, která tak dlouho prosila o kapky deště, já člověk, stále jdu cestou městského šera, pokračuju na cestě …ale kam…na to se ptám, klopím zrak k zemi, pozoruji špičky bot, mé rty halí šál, nevnímám svět, myšlenky mé mi nedají spát, nedokážu zastavit, někde v dáli slavík zpívá, snad aby obarvil bílou růži krví svou, pro lásku sobeckého člověka, který neví, na co se ptát, můj dech se mění v obláčky, které se nikdy nedotknou nebe, ptám se kam šel jsem to jen, zastavit nemůžu, anebo nechci, zmatená myšlenka je nahrazena myšlenkou zmatenější, mám pocit, že ztrácím svůj cíl, kam šel jsem to jen, pověz chodče, kam tě vedou kroky tvé, ptám se sloupů, jaké to je stát na jednom místě, a vědět svou úlohu jistojistě, lidé kolem mne chodí, ale já nic nevnímám, myšlenky nedají mi vydechnout, nedokážu myslet, kam vlastně jdu, neovládám své svaly a přesto jsou v pohybu směřující, kam, na to se ptám, myšlenka, chodník, stisknutá dlaň, štěkot, vítr, matka s dítětem, dívka na lavičce, zvuk hodin, hovor milenců, rachot motoru, dusot kroků, šustění bund, mluva lidí, dech chodců, chlapec s kytarou, zahradník s motykou, žena s taškou, muž řvoucí do telefonu, školák těšící se domů, zvuk zvonů, lidé kolem směřující, kam, na to se ptám, myšlenky mé už nevnímám, nač klopit zrak, tvář k nebi pozvedám, nabírám vzduch do plic, kroky zpomalují, ústa vydechují, mé svaly zastavují, ptáte se proč, mám před sebou přechod …………………………………………………………………………………………………………………..

šílený nápad- 5.etapa

8. března 2010 v 20:00 | bezejména |  Moje kresby
Já vím, já vím, psala jsem, že bych to měla dokončit do Vánoc. Ale je už březen a práce ležela ladem, jsem člověk tvořící podle nálady, kdy chce a co chce - což je taky důvod, proč jsem se neshodla s učiteli a oni mě zas nepodporovali v mé praštěnosti, zbrklosti a mé snaze stále oponovat....takže, takže....
Také se mi stala dechberoucí, strachnavádějící, úzkostpřinášející, vztekvybuřující věc, a to že se mi tento obraz-práce-věc-blbost-nápad šíleně šalenej- přetrhl na 2 části, což byl důvod toho, že do včerejška stál přikryt, zahalen, schován před zraky všech, hlavně mě, pod zeleným nevím co- dárek- šátek z cest.
No, a abych pravdu řekla nevím co napsat dál, tak už nic raději neříkám, neb dnes se mi nedaří dát ani věty správně dohromady. :)
ALe jak to nakonec dopadne, sama nevím :-)

Ano, Já jsem

5. března 2010 v 10:21 | bezejména |  Pisárna
Cítím se života plna,
tak se napij z plna hrdla,
úsměv rýsuje se na tváři země,
sic ona stále ledem pokryta je,
do dáli hledím pozorujíce líbeznosti,
snažíc se nahlédnout do budoucnosti,
já plna života se cítím,
ptačí zpěv v srdci slyším,
každou chvíli jiná jsem,
a ptám se - kým dnes jsem?
Hrdličkou se cítím být,
roztáhnou křídla do dáli,
mysl všem pocitům otevřít,
vločka padá za oknem,
a já chci se jí dotknout jen,
na chvíli sluncem být,
a rozdávat naději,
vítr šeptá mi do vlasů,
a já jsem opět v říši snů,
snad do výšin jednou vpluji,
teď se ocitám v hvězdné sluji.
Oči v barvě nebe jsou diváky ohromenými,
krásami světa srdcí nám vrozenými,
já bílou holubicí dnes jsem,
a vím, že není to sen,
povznášena radostí ze života,
já křičím do dáli - Ano, Já jsem.
Světa nabažit se nemohu,
přes to, že se s ním peru,
žít s ním je těžké,
ale bez něj je nemožné,
vím, že sluncem býti nemůžu,
ale rozdávat jeho radost (snad) můžu,
vím, že života plná jsem,
ale ptám se - kým dnes jsem?
Smutný šašek či suchý déšť?
Mladý mudrc či mluvící mim?
Chytrý blázen či živý kámen?
Hvězdný den nebo skutečný sen?
Křičím do dáli- Ano, Já jsem.
Života bído, přec tě mám rád,
napsal Fráňa Šrámek do svých stránek,
život je perem, které píše slova básníkova,
a já nechci, aby je tečka ukončila,
neb já křičím do dáli - Ano, Já jsem (tečka)

Pírka nenáviděné lásky a milované nenávisti

4. března 2010 v 21:10 | bezejména |  Pisárna
Havraní peruť snáší se k zemi,
dvě siluety stojí mezi všemi.
Tón v tónu se probouzí s ránem,
a ty je slyšíš v kapkách za zrcadlem.
Labutí perut´ vznáší se k nebi,
dvě siluety plují mezi všemi.
Nota k notě ulehá s večerem,
a ty je vidíš v loďkách za mořem.

Havraní křídla zmizí v dáli,
a ty se cítíš jako Vilém v Máji.
Světlo vchází s tmou do stínu,
a smítka žalu tančí ve víru.
Labutí křídla zamávají v záři,
a ty se nacházíš v nebeském ráji.

V melodii se naděje rodí,
a s nadějí se láska plodí.
Láska je zutrhaná řeka,
příval vln od bájného reka,
a víš, že ho miluješ,
a ji nenávidíš.
A ty ho nenávidíš,
a ji miluješ.

Nenávidím a miluji,
jako Catulus Lesbii.

Vzpomínka

4. března 2010 v 2:54 | bezejména |  Pisárna
10 let - recitační soutěž - zápisník nalezen po 9 letech -
mimochodem- také důkaz mého neodnaučitelného škrabopisu ( tohle bylo ještě krásné písmo) :)

(H)lásku nevydám

2. března 2010 v 21:24 | bezejména |  Pisárna

Hlásku nevydám

02.03.2010
Hloupý nápad maturitní témata si nahlas mluvit, teď hlasivky bědují, já chráptím, skoro hlásku nevydám, stejně už nemám šajn, co bylo tam, a není to vůbec fajn.

Ty se snažíš o moudrosti?

2. března 2010 v 18:01 | bezejména |  Pisárna
Vše utíká a plyne,
a ty doufáš, že to nezahyne,
pošetilče, přestaň snít,
začni rozum chtít,
co rozum, srdce přece,
vše tě stejně zavede k řece,
blázne, nesmíš chtít,
nebo snad chceš snít?
Blázen, nejspíš snad,
pošetilcem, nejspíš zkrat.
-Rozum je srdcem oslepen-
-Srdce je rozumem ochuzeno-
Pošetilci těžko se žije,
blázna, těžko se přesvědčuje.

Není lehké žíti sám,
když od ostatních jsi separován,
ti dva jsou tuláci na cestě,
kteří hledají štěstí přece,
jeden bez druhého,
jak bohatý bez chudého.

Co to meleš za hlouposti?
Ty se snažíš o moudrosti?

Říkám, že oni jsou jeden,
člověk je bláznem i pošetilcem.

Ti dva spolu nemohou žíti přece.
Ale mohou o tom snít přece.

Hlouposti tyhle úvahy o starosti,
život musíš brát s lehkostí,
tak jako dítě s radostí,
a stařec s moudrostí,
vždyť to ví každé dítě, ty troubo,
že rozum a srdce tvoří pouto.
Spor snažím se uzavřít,
jdu těm dvěma vstříc….

nevím název

2. března 2010 v 17:32 | Kate |  Pisárna
-Láska je sen o krásnu, který zříš jen v zrcadlech jedince z ušlechtilého kovu myšlenek čistých
-Ale já tu smůlu mam, že srdce mám dokořán, a snažím se o svých slovech s někým mluvit, avšak všichni jsou zahleděni do "algebry" a já jsem poté sama v cizím světě, s hlavou v oblacích,opět ve své samotě,ponořena do své duše. Avšak neztrácím naději, po čase kdy špatné věci se dějí, vždy přijde chvíle štěstí znova, jako světluška.
Ve světle luceren je naděje, člověk musí věřit zas a znova. Bojovat, nevzdávat se, když vytrvá, doba štěstí se vrátí, i když se zdá býti to těžké, poslouchej srdce i hlavu, jen nezapomínej, že myslím srdce a hlavu svou,a tím svou myslím tvou, neb každý svého štěstí strůjcem

Něco o mě

2. března 2010 v 0:08 | Kate |  Něco o mě
Napsáno 22.7.2008 - avšak poté uschováno
(dnes trochu poupraveno, ale podstatě to může být jedno).
Co o sobě říci, to je úkol složitý, komplikovaný člověk ve mně dřímá, těžko se někomu otvírá, jen já mám klíč k duši mé, ale zámky jsou i pro mne složité, a častokrát se nevyznám v jejich složitosti a spletitosti ani já. Jsem praštěný, svéhlavý člověk pln citu, (zatím) ztracen v obrovském divadle zvaném svět. A světe div se já postupem času probouzím se, a den co den chci více dáti na povrch názor svůj, avšak někdy vzniká z toho jen něco Fuj, ale já si za tím stojím stůj co stůj,však nejspíš snad, z odstupem času dám na něčí radu a ty řádky smažu, ale nacházím se v takovém stavu, kdy jsem plna úžasu (obdivného i kritického), jakou to vidím kolem sebe krásu (či zkázu?).
A dokud nebudu znavena svým letem ( v oblacích snů) nad tímto světem, budu se vším udivovat, a obdivovat, všechno objevovat, zkoumat, pokoušet se a zakoušet (vše s mírou)….zkrátka dokud neztratím dech.
Jinak v podstatě kus mne samé můžete poznat zde, ta těchto stránkách,blogu - virtuálním šupleti- a to nejen v oné pisárně- avšak nemám ráda, mluví-li někdo, že mne zná a pokud tomu tak je a někdo to tvrdí -na mou věru- nevěřte mu , mýlí se stejně jako ti naši ,,profesionální lháři" tam (v sedačkách) na-hoře, avšak nemyslím onen Olymp z dob antických bohů. Tot je (není) ode mne vše, tak snad někdy příště ke střetu pohledů letmo dojde.....ach jo co to zase plácám a melu, no nic...
Pozn.: kdybyste znali lék na praštěnost, dejte prosím urychleně vědět




na bezejmena27@seznam.cz
však já dva e-maily mám,
a možná vám ten druhý dám,
však prozatím postačí,
ten bezejmenný....










ale ne beztvarý (oči řeknou více než tisíc slov)





Někdy, někde- potkají se znova ?-

1. března 2010 v 20:33 | Kate |  Pisárna
Co člověk dělat má,
když potká spřízněnou duši,
- a nemá(jí) o tom tušení - ,
naděje je velmi malá,
že ti dva se mohou (znova) střetnout někdy, někde.
Dva odlišné světy, místa vzdálená,
však duše za jedno jsou,
a někde v dáli od sebe tu jsou,
netušíce, že ona či on tam je,
a jeden po druhém prahne,
prochází se světem metodou pokus- omyl.
Jak ty dva spojit v jednu cestu tak,
aby konečně získali svou vytouženou cenu,
cena spřízněnosti duší i srdcí snad,
nedá se slovem či číslem vyjádřit snadno.
Jak donutit ty dva, aby viděli toho druhého,
co udělat, aby setkaly se jejich oči,
aby dlaně čistých duší splynuly v jedno.
Snad jednou někdy, někde
střetly se jejich oči letmo,
Možná uvědomili si na krátko,
že jim přítomnost toho druhého
- i když vzdálená- není lhostejná.
Možná, snad, to nikdo neví, se najdou
(znovu) někdy, někde.