Rozum se snaží pojmenovat, co srdce cítí,tah štětce a plátno se mísí,vytvořit to, co v duši je, je sen o ledu,který netaje. (K.J.)

Říjen 2009


-šílený nápad- 4.etapa

31. října 2009 v 21:14 | Kate |  Moje kresby






-šílený nápad- 3.etapa

27. října 2009 v 22:21 | Kate |  Moje kresby

-šílený nápad- 2.etapa

26. října 2009 v 21:27 | Kate |  Moje kresby

-šílený nápad-

21. října 2009 v 0:18 | Kate |  Moje kresby
-Dneska jsem nějak neměla, co dělat a v podstatě jsem se nudila.
Avšak po 4. hrnku kávy ( trochu zabijácké, ale bez kávy nedám ani ránu), se zrodil z prvu skvělý nápad - KYTARA NA PŮL VYSTUPUJÍCÍ Z PAPÍRU- jenže, realizace trochu pokulhává, a ani toho volného času není tolik, kolik bych si přála. Proto to bude práce na etapy, a toto je první z nich:


Já doufám, že se to nakonec povede, a kdyby ne, tak to budu zřejmě zkoušet znova a znova, dokud to nebude tak, jak to vidím v hlavě....

Místo

16. října 2009 v 18:39 | Kate |  Pisárna

Najít místo, pro které by byl člověk schopen zemřít,je velmi těžké. Já mám to štěstí, že jsem jej našla. A abych mohla vylíčit jeho krásu, musím se ponořit do svého nitra a najít vzpomínku po vzpomínce.
Ležím v trávě,slyším,jak šeptá a snaží se něco říct.Mám pocit, jako by se chvěla zem, jako by dýchala a já s ní. Otevřu oči, skrz řasy bloudím nebeským mořem a snažím se dotknout bělostných oblaků. .
Přemýšlím, jak asi vypadá okolí. Posadím se, zhluboka se nadechnu, cítím vůně květin, trávy a horského vzduchu. Přede mnou se rozprostírá jezero, tekuté zrcadlo, ve kterém se shlíží pás majestátných hor se sněžnými čepci. Okolo mne je smaragdově zelená tráva, ve které se prohání vítr, který vytváří dojem, že se nacházíte uprostřed zeleného moře plného vln.
Naplňuje mě zvláštní pocit splynutí s okolím.Mou tvář hladí vítr,mých myšlenek a smyslů se dotýká krása, nespoutanost a divokost této krajiny. Jsem zvědavá, co je za mnou. Otočím se a vidím holou planinu, uprostřed ní roste, jako by zázrakem, krásný zelený strom. V tu chvíli jsem nedokázala popsat, co vidím a jediná slova, která mě napadla jsou tato:

Slunce mi svítí nad hlavou,
a já se procházím jasnou oblohou,
na dlani mám celý svět,
jako, ten rozmarný květ,
ověnčen půvabem,
jež dlí v srdci jen.
Tak, krásné je procitnutí z temnot,
když zříš, ten života klenot,
živoucí strom stojící v planině,
je nadějí a světlem v temnotě,
šeptá, volá přijď ke mně,
bud´ mnou a já budu tebou.

Uvědomuji si, že nevím, jak se tato krajina jmenuje. Ale na jméně nezáleží, žádné by nedokázalo vystihnout tuto ryzí krásu, kterou jsem měla možnost poznat. Něžnost trávy, zář Slunce, tajemnost jezera, drsnost hor a divokost přírody.
Zemřela bych pro poslední návrat sem.




4.D

7. října 2009 v 22:02 | Kate